Vražda Kitty Genoveseové - všechno bylo jinak

Napsal Skoropsycho.bloger.cz (») 16. 4. 2011 v kategorii Psychočlánky, přečteno: 2985×
crime-scene.jpg

Vražda Kitty Genoveseové odstartovala výzkumy zkoumající fenomén rozptýlené zodpovědnosti. Nyní se ovšem zdá, že všechno bylo jinak.

Mě tato zpráva zaujal o to více, že jsme dříve na našich stránkách zveřejnili článek o bystender efektu, ve kterém se též o Kitty Genovésové zmiňujeme: Koukám, koukáš, koukáme, ale v nouzi nepomůžeme

Příběh Kity Genovesové se pokládá za otřesný doklad lidské lhostejnosti v moderním světě. Dotyčná byla v roce 1964 zavražděna v Queensu. Vrah se měl k raněné ležící na ulici několikrát vrátit a bodat ji znovu a znovu. Scénu z oken sledovali sousedé, kteří nemohli přeslechnout křik oběti. Nikdo se však neobtěžoval volat policii.

Lenost, koblihy a  policie? Průšvih na obzoru

Základním zdrojem téměř všeho, co kdy bylo o vraždě Kitty Genoveseové napsáno, byl onen provokativní článek v New York Times, zveřejněný až dva týdny po zločinu. Vznikl na základě společného oběda dvou mužů: redaktora listu A. M. Rosenthala a newyorského policejního komisaře Michaela Josefa Murphyho.

Winston Moseley, který Genoveseovou zavraždil, byl v té době už ve vězení a ke zločinu se přiznal. Příběh sám o sobě nebyl pro média žádnou významnou událostí, zvláště ne pro New York Times. Byla to jen jedna z mnoha vražd někde v Queensu, stěží něco, čemu by prestižní list vyhrazoval přespříliš místa.

Divné však bylo, že Moseley se přiznal také ke druhé vraždě, třebaže policie už za ten zločin zatkla někoho jiného.

„Jak je to s tím dvojím přiznáním tam v Queensu?" optal se Rosenthal Murphyho. „O co v tom případu vlastně jde?"

Místo odpovědi Murphy změnil téma.

„V tom případu z Queensu je něco jiného," řekl a začal Rosenthalovi vyprávět, jak vražděni Kitty Genoveseové sledovalo 38 lidí, aniž kdo z nich zavolal policii.

„Třicet osm?" zeptal se Rosenthal.

„Ano, třicet osm," odvětil Murphy. „Dělám u policie už dlouho, tohle ale překonává všechno."

Rosenthal, jak později napsal, si byl „jistý, že komisař přeháněl". Pokud je to tak, pak k tomu měl Murphy motivaci zcela dostatečnou. Případ dvou mužů zatčených za tentýž zločin rozhodně mohl policii přinést potíže. Navíc vzhledem k táhlé a brutální povaze vraždy Genoveseové mohla být pro policii ožehavá otázka, kdo za to může. Jak to, že to nedokázali zarazit?

Rosenthal i přes své pochyby poslal do Kew Gardens Martina Gardnera, dlouholetého editora, který se tehdy nedávno stal reportérem. O čtyři dny později se na přední stránce Timesů objevila jedna z nejnezapomenutelnějších prvních vět v dějinách novinářství:

Více než půl hodiny 38 ctihodných a zákonů dbalých občanů Queensu sledovalo, jak vrah ve třech oddělených útocích pronásleduje a bodá jednu ženu v Kew Gardens.


Horlivost a média? Kachna letí do světa

Pro čerstvého reportéra jako Gansberg a ambiciózního redaktora jako Rosenthal – později napsal o případu knihu Thirty-Eight Witnesses (Třicet osm svědků) a stal se šéfredaktorem Timesů – to byl jasný trhák. Nestává se často, že by párek řadových novinářů dokázal přinést příběh, který by určil veřejný diskurs na další desetiletí a měl tak výbušné téma jako občanská lhostejnost. Rozhodně tedy měli oba silnou motivaci, aby se jejich článek dostal ven.

Pravda a média? Solidní nejistota

Byl článek pravdivý? Na tu otázku by možná dokázal odpovědět nejlépe Joseph De May, šedesátiletý advokát v oboru námořního práva, který bydlí právě v Kew Gardens, muž s upřímným výrazem, řídnoucími černými vlasy, hnědýma očima a bodrou povahou. Před nedávnem, jednoho svěžího nedělního rána, nás provedl po okolí svého bydliště.

„Takže první přepadení se odehrálo zhruba zde," vyprávěl a zastavil se na chodníku před jedním krámkem v Austin Street. „A Kitty zaparkovala auto támhle, na parkovišti u nádraží," ukazoval na místo vzdálené nějakých pětatřicet metrů.

Okolí se od onoho zločinu téměř nezměnilo. Budovy, ulice, chodníky i parkoviště, to vše zůstalo, jak bylo. Mowbray udržovaný cihlový činžák, pořád stojí na protější straně ulice, přímo naproti scéně prvního přepadení.

De May se sem přestěhoval v roce 1974, deset let poté, co byla Genoveseová zabita. Vražda nebyla něčím, na co by příliš často myslel. Před několika lety jakožto člen místní historické společnosti vytvořil webovou stránku věnovanou historii Kew Gardens. Po nějakém čase ho napadlo, že by ji měl rozšířit o oddíl o vraždě, protože jen díky ní byly Kew Gardens známy i jinde, pokud je vůbec někdo znal.

Když tak shromažďoval staré fotografie a novinové výstřižky, začal v oficiální historii vraždy Kitty Genoveseové narážet na nesrovnalosti. Čím hlouběji celý zločin rekonstruoval, nalézal právní dokumenty a rozmlouval s pamětníky, tím víc byl přesvědčen, že celý ten legendární příběh o osmatřiceti lhostejných svědcích je – ano, až příliš legendární. Jako správný právník De May rozpitval článek v Timesech a našel už jen v prvním odstavci šest faktických chyb.

Legenda praví, že oněch osmatřicet lidí „fascinovaně setrvávalo u oken" a „sledovalo vraha, jak ve třech oddělených útocích pronásleduje a bodá jednu ženu", avšak „ani jeden z nich během přepadení nezvedl telefon, aby přivolal policii".

Skutečný příběh se podle De Maye odehrával spíše takto:

K prvnímu útoku došlo kolem 3:20, kdy většina lidí spala. Genoveseová křičela o pomoc a Moseley ji bodal do zad. To probudilo v Mowbray některé nájemníky a vyhnalo je to k oknům.

Chodník nebyl příliš dobře osvětlen, těžko se tak zřejmě dalo rozlišit, co se tam vlastně děje. Jak Moseley později ve své výpovědi uváděl, „bylo pozdě v noci a docela jsme si byl jistý, že to z oken nemůže nikdo vidět". Ten, kdo by v tu chvíli stál u okna, viděl by, jak nějaký muž stojí nad ležící ženou.

Nejméně jeden nájemník Mowbray, muž, vykřikl z okna: „Nech ji na pokoji!" To Moseleyho přimělo, aby utekl zpět ke svému autu, zaparkovanému necelý blok odtud. „Viděl jsem, že vstala a že nebyla mrtvá"," vypovídal Moseley. Poté ulicí odcouval dál, aby nebylo vidět na poznávací značku.

Genoveseová se ztěžka vyškrábala na nohy a pomalu klopýtala kolem domu dozadu, kde byl vchod do jejího bytu. Až tam se ale nedostala a zhroutila se ve vestibulu sousedního bytu.

Moseley se vrátil zhruba deset minut po prvním přepadení. Není jasné, jak ji ve tmě vystopoval; šel možná po její krvavé stopě. Ve vestibulu ji napadl znovu a pak už nadobro zmizel.

Článek v New York Times se jako většina článků o zločinech, zejména v té době, silně opíral o policejní informace. Policie nejprve uváděla, že Moseley přepadl Genoveseovou třikrát, což také novináři napsali. Odehrály se však jen dva útoky. (Policie to nakonec uvedla na pravou míru, jenže omyl již začal žít vlastním životem jako ve hře na tichou poštu.)

Takže první přepadení bylo krátké a odehrálo se uprostřed noci na setmělém chodníku. Druhý útok nastal o něco později, v uzavřeném vestibulu, mimo zraky kohokoli, kdo mohl spatřit první útok.

38? Oblíbené číslo policie

Kdo to tedy byli, těch „třicet osm svědků"?

Ono číslo dodala rovněž policie a nebylo to očividně nic jiného než obludné zveličení. „Našli jsme jenom půl tuctu lidí, kteří viděli, co se dělo, a jejichž svědectví jsme mohli použít," vzpomínal později jeden z žalobců. Mezi svědky byl i jeden ze sousedů, který podle De Maye mohl vidět druhé přepadení, jenže byl zjevně tak opilý, že telefonovat na policii zřejmě nechtěl.

Ale i tak: i kdyby ta vražda nebyla krvavým a dlouhým představením, které se odehrávalo přímo před zraky desítek sousedů, proč někdo nepřivolal na pomoc policii?

Jenže i tato část legendy je možná nepravdivá. Když De May zprovoznil svou webovou stránku, narazil na ni člověk jménem Mike Hoffman. Když byla Genoveseová zavražděna, bylo mu necelých patnáct a bydlel v druhém podlaží Mowbray.

Jak si Hoffman vybavuje, vzbudil ho tehdy nějaký rozruch na ulici. Otevřel okno ve své ložnici, něco slyšel, ale slovům nerozuměl. Myslel si asi, že jde o hádku milenců a spíš naštvaně než znepokojeně „na ně zaječel ´ticho tam, sakra!´"

Hoffman líčí, že slyšel křičet i jiné lidi z domu, a když se podíval z okna, viděl, jak nějaký muž utíká pryč. Chtěl ho udržet v dohledu, a tak přešel k jinému oknu svého pokoje, to se však už postava ponořila do tmy. Hoffman se vrátil k prvnímu oknu a viděl, jak se nějaká žena na chodníku snaží dostat na nohy,. „Zrovna v té chvíli přišel do mého pokoje otec a řval na mě, proč tu prý řvu a budím ho."

Hoffman řekl otci, co se stalo, „Ten člověk zrovna zbil tu paní a utekl!" Hoffman s otcem pak sledovali, jak se žena s velkými obtížemi vleče kolem rohu domu. Pak všechno ztichlo. „Táta telefonoval na policii, pro případ, že by byla těžce zraněna a potřebovala lékařskou pomoc," povídá Hoffman. „V té době nebylo žádné číslo 911. Museli jsme vytočit spojovatelku a čekat, až nás spojí s policejním telefonistou. Spojit se s policií trvalo několik minut a otec jim pak řekl, co jsme viděli a slyšeli a že ta žena odešla, ale vypadala otřeseně. V tu chvíli jsme nic dalšího neviděli ani neslyšeli a šli jsme zase spát."

Až ráno Hoffman zjistil, co se stalo. „Vyslýchali nás detektivové a dozvěděli jsme se, že šla kolem zadní strany protějšího domu a ten člověk se vrátil, aby ji zabil," vypráví Hoffman. „Pamatuju si, jak jim táta říká, že kdyby dorazili, když jim volal, asi by zůstala naživu."

Hoffman se domnívá, že reakce policie byla pomalá proto, že situace, tak jak ji otec popsal, neukazovala na postupnou vraždu, ale na domácí spor, který, jak to tak vypadalo, právě skončil. Útočník uprchl a oběť odešla, byť s potížemi, vlastními silami. Při telefonátech tak nízké priority, říká Hoffman, „policajti neodkládají koblihy tak rychle, jako v situaci, kdy přijde hláška o vraždě".

Policie přiznala, že někdo po druhém útoku volal a že krátce poté přijeli. Hoffman se ale domnívá, že svým příjezdem reagovali na původní telefonát jeho otce. Anebo tu mohl být ještě další telefonát: Joseph De May slyšel o dalších obyvatelích Mowbray, kteří tvrdí, že policii telefonovali hned po prvním přepadení.

Těžko říci, do jaké míry jsou Hoffmanovy vzpomínky na onu událost spolehlivé. (Sepsal a podepsal je jako místopřísežnou výpověď.) Těžko také zjistíme, nakolik je Hoffmanova odlišná verze celé události přesná. (Je mu ku cti, že poukazuje na to, jak tu noc „blíže neurčený počet svědků, kteří něco slyšeli, reagoval hanebně" a že možná mohli udělat víc; zdráhá se také vystupovat v případu Genoveseové jako neomylný zdroj všech informací.)

De May i Hoffman mají motivaci očistit své sousedy od černé skvrny, která na nich po vraždě Genoveseové ulpěla. S tímto vědomím musíme konstatovat, že De May se důsledně snaží, aby nevystupoval jako obhájce, a Hoffman se zdá být velmi dobrým svědkem – teď, kdy mu táhne na šedesátku, sice žije na Floridě, předtím však sloužil dvacet let jako policista v New Yorku a do penze odcházel jako poručík.

Když teď víme, jaké motivace jsou ve hře, zamysleme se, čemu se dá méně věřit: De Mayově a Hoffmanově verzi událostí, anebo obecně přijatému mínění, podle něhož celé místní společenství lidí jenom stálo, sledovalo a odmítalo pomoci, když muž zabíjel ženu?

Rozptýlená zodpovědnost rozptýlena

Než odpovíme, uvažme také okolnosti, za nichž byl Winston Moseley nakonec zatčen. Stalo se to několik dní po vraždě. Asi ve tři hodiny odpoledne v jiné části Queensu zvané Corona byl Moseley spatřen, jak vynáší z jednoho domu televizor, který patřil rodině jistých Bannisterů, a nakládal ho do auta.

Přistoupil k němu jeden soused a ptal se ho, co to dělá. Moseley řekl, že pomáhá Bannisterům se stěhováním. Soused se vrátil do domu a zatelefonoval jinému sousedu, aby se ho zeptal, zda se Bannisterové opravdu stěhují.

„Určitě ne," sdělil mu druhý soused a zavolal policii. První soused šel zpět k Bannisterovu domu a uvolnil na Moseleyho autě víčko rozdělovače.

Když Moseley nastoupil do auta a zjistil, že nejde nastartovat, dal se na útěk, brzy jej však dostihl policista. Při výslechu se dobrovolně přiznal, že o několik nocí dřív zavraždil Kitty Genoveseovou.

Takže muže, který nechvalně proslul vraždou ženy, jejíž sousedi nezasáhli na pomoc, nakonec chytili díky tomu... že zasáhl soused.

 ***

Tento text je úryvkem z knihy: Steven D. Levitt, Stephen J. Dubner SUPERFREAKONOMICS: Skrytá ekonomie všeho. O globálním ochlazování, vlasteneckých prostitutkách a o tom, proč by si sebevražední atentátníci měli kupovat životní pojistku.

Převzato z: scienceworld.cz


Samozřejmě, byly provedené další výzkumy, které potvrzují rozptýlenou zodpovědnost a přicházejí s pojmem Bystender efekt. Je ovšem také zřejmé, že prvotní impulz byl vyprovokovaný falešně nafouknutým případem. Co nám z toho plyne? Rozvíjejte kritické myšlení.


Doporučujeme:

Koukám, koukáš, koukáme, ale v nouzi nepomůžeme

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Kritička z IP 88.101.150.*** | 6.3.2012 23:38
Věc která byla na tom případu šokující ze všeho nejvíc: nikdo se nesebral a nešel ženě na pomoc. To že otec se synem zavolali na policii, že se někdo na ulici pohádal by jí život asi nezachránilo. Lidé viděli, co se děje ale nikdo nezasáhl. Nafouknuté? Ani náhodou. Kritické myšlení smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a devět