Rizika dlouhého rozhodování

Napsal Skoropsycho.bloger.cz (») 29. 4. 2010 v kategorii Psychočlánky, přečteno: 2167×
window.jpg

Proč jsou lidé, kteří o koupi bytu příliš dlouho rozvažují, se svou volbou často nakonec méně spokojeni? A jak mění doba rozhodování naše preference třeba s ohledem na faktory kvalita bytu vs. jeho poloha?

Problémem se zabýval Ap Dijksterhuis z holandské Radboud University. Všiml si, že lidé se obvykle dopouštějí problému „chybného vážení“ jednotlivých faktorů. Relativně nadhodnocují vlastní bydlení na úkor jeho vzdálenosti. Pomineme-li práci z domova, do zaměstnání přitom dojíždíme prakticky denně. Naopak druhou koupelnu či třetí obývák bychom používali spíše při výjimečných příležitostech.

Problém je, že čím déle s koupí váháme, tím více podobně nepravděpodobných scénářů nám mozek začne generovat („co kdybych chtěl uspořádat obrovskou party?“ „co kdybychom měli ne 2, ale 4 děti?“). Tyto scénáře by původně člověka prakticky nenapadly (také jsou obskurní), nyní se je však snaží uspokojit. Zvolí tedy nemovitost lepší, ale vzdálenější. Přitom cesta do práce se koná prakticky denně. Dojíždění do zaměstnání více než 2 hodiny denně se podle jiných výzkumů člověku subjektivně vyplatí (z hlediska štěstí, samozřejmě jde o hrubý průměr), jen když vydělává o 40 % více (Poznámka: není jasné, zda i po započtení nákladů na dopravu).

Daniel Kahneman a Alan Kruger udělali průzkum, z něhož jim přímo vyšlo, že dojíždění do zaměstnání je nejhorší částí dne. Alespoň v USA přitom stále přibývá lidí, kteří dojíždějí do/z práce denně více než 3 hodiny. (Poznámka: I vliv ekonomické recese a vyšší nezaměstnanosti, ale zase dostupnější nemovitosti po pádu cen? Originál knihy vyšel v roce 2009, tedy již v době recese.)

Obdobně to funguje třeba při koupi obrazu. Pokud si bez velkého váhání prostě koupíme, co se nám líbí, budeme později se svou volbou výrazně spokojenější. Naopak když si výběr začneme přehnaně (a dlouho) racionalizovat („Monet je hezký, ale vlastně některé barvy jsou zvláštní a ten stoh sena, není to trochu banální námět?“), budeme se svou volbou později v průměru spokojeni mnohem méně.

 

Shrnuto, v těchto případech je nadměrné použití racionálního myšlení chybné. Před finálním rozhodnutím bychom si mohli nechat skenovat mozek, pokud by prefrontální kortex (sídlo „racionality“) byl příliš aktivní, nedopadne to asi dobře. Emoce nám o našich preferencích poskytují lepší vodítko...

 

Zdroj: Jonah Lehrer: Jak se rozhodujeme, Dokořán 2010

Převzato z: scienceworld.cz


Související:

Proč je mezi Eskymáky více mužů?

Mozek předpovídá budoucnost, aby se nemusel tak namáhat s pozorováním reality

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a dvanáct