Dějiny psychologie - od Mesmera k Jamesovi

Napsal Skoropsycho.bloger.cz (») 28. 1. 2010 v kategorii Psychočlánky, přečteno: 4062×

Počátky psychologie najdeme už v antice, pro tentokrát bych však začal v 19. století. Přesně v tomto století byly lehce naznačeny a položeny základy psychologie jako vědní disciplíny, která se opírá o vědecká fakta. Následující kapitolu uvedu "iluzionistou" Mesmerem a ukončím géniem psychologie a zakladatelem psychologie v USA Jamesem.

Pěkné počtení.

 

Fyzikalisté

Dr. Franz Anton Mesmer (1734 – 1815)

Chápal duševní a tělesné onemocnění jako stav nerovnováhy magnetického pole těla a Země.

Vystudoval lékařskou fakultu ve Vídni, „naštěstí pro něj jeho profesoři přehlédli, že větší část své disertace O vlivu planet opsal od Newtonova spolupracovníka.“ Tato práce se zabývala vlivem Newtonova magnetického pole na tělo a mysl člověka. Mesmer nám předkládá teorii, která tvrdí, že lidské tělo je prostoupeno fluidem odpovídající gravitaci planet. Nemoc tedy pramení z nerovnováhy mezi tímto fluidem a gravitací planety. Proto také léčil všechna onemocnění pomocí magnetů. Časem své tvrzení opravil a gravitační fluidum nahradil pojmem magnetismus.

Skotský lékař James Braid po mnoha experimentech mesmerismus vyvrátil a podotkl, že celá věda nespočívá v magnetismu samotného mesmeristy, ale spíše ve vnímavosti pacienta. Brad přejmenoval mesmerismus na „neurohypnologii“ (podle řeckého neuro jako nerv a hypnos jako spánek), tento pojem my budeme znát spíše pod označením hypnóza.

Nejvýznamnějším odborníkem na hypnózu se stal francouzský lékař Jean Martin Charcot, o kterém zasáhl i do života Sigmunda Freuda.

K čemu to bylo: Mesmer položil základy lékařské hypnózy.

 

Gall Franz Joseph Gall (1758 – 1828)

Měřil rozměry lebky v domnění, že tyto rysy souvisí s vlastnostmi člověka.

Lékař a neurolog narozený v Německu, který vystudoval ve Vídni, kde také v roce 1785 získal doktorát. Povahou notorický nonkonformista, vždy v rozporu s autoritami a vášnivý ve sporech. Také ovšem prvotřídní znalec anatomie mozku.

Roku 1807 mu císař Josef I. zakázal přednášet. Gall svým názorem, že inteligence a myšlení je závislé na velikosti mozku (popíral tedy představu nehmotné duše) pobouřil představitele církve i věřícího císaře. Franz se tedy rozhodl odstěhovat do Paříže. Zde nebyl o nic lépe přivítán, přes to pokračoval ve své práci a zasloužil se o poznání mozkových struktur a jejich vztahu k inteligenci.

Zavedl též pojem „kranioskopie“, který je dnes známý pod pojmem frenologie. Zmapovali 27 oblastí lebek a přiřknuli jim určité vlastnosti. Své závěry Gall publikoval v letech 1810 až 1819 v mnoha časopisech, od tohoto data také frenologie stoupala na oblíbenosti v celém západním světě.

Odbornou veřejnost zaráželo, že Gall prezentoval pouze ty případy, které podporovaly jeho tvrzení. Pokud předpokládané vlastnosti dotyčný postrádal, Gall vše vysvětloval tkz. „vyrovnávajícím působením“ ostatních částí mozku. Definitivně frenologii vyvrátil Pierre Flaurens, který experimentálním operacemi na ptácích a psech dokázal, že se Gall mýlí.

K čemu to bylo: frenologie podnítila bádání v oblasti lokací funkčních struktur mozku. Potvrdilo se, že paměť a myšlení jsou rozšířeny po celé mozkové kůře.

 

Mechanisté

Johanes Muller (1801 – 1858)

Objevil, že nervy každé smyslové soustavy přenáší pouze jeden druh informace, nebo jen určitou kvalitu či energii.

Muller se narodil v Koblenzi (nedaleko Frankfurtu nad Mohanem), byl neobyčejně nadaný, energický a posedlý touhou ve všem vyniknout. V jednadvaceti získal doktorský titul v Berlíně, aby se záhy stal vynikajícím představitelem oboru fyziologie a anatomie. V pětadvaceti dokončil dvě tlusté knihy o fyziologii vidění. Ale začaly se u něho projevovat manidepresivní sklony a brzy poté upadl do těžkých depresí. Ve třiceti devíti, když ho ostatní předběhli ve fyziologickém výzkumu, upadl podruhé do depresí. Dále pak následovaly další dvě vlny a v roce 1858 spáchal sebevraždu.

Aby si ověřil, že smyslové nervy přenášejí pouze sobě vlastní informaci, provedl Muller experiment i sám na sobě: „zatlačil si prstem na zavřené oko, tlak nevyvolal žádný zvuk, vůni nebo chuť, ale záblesky světla.“

K čemu to bylo: psychologie se přiblížila k odpovědi na otázku: Jak probíhá vnímání? Muller dokázal, že to co se do mozku přenáší, jsou nervové impulzy, naše vjemy nejsou kopiemi, ale analogiemi nebo izomorfiemi předmětů kolem nás.

 

 

Weber Ernest Heinrich Weber (1795 – 1878)

Dobový kontext: frenologové ujišťovali, že dokáží vyčíst charakterové vlastnosti pouze z tvaru lebky.

J. F. Herbart nepovažoval psychologii za experimentální vědu.

Jako první prováděl skutečné psychologické experimenty – měnil při jednom pokusu pouze jednu proměnou.

Ernest se narodil roku 1759 a pocházel ze tří bratrů, kteří byli stejně zarputilými vědci jako on. Wilhelm byl fyzik a Eduard fyziolog.

Weber měl, stejně jako další psychologičtí mechanisté, lékařské vzdělání a byl odborníkem ve fyziologickém a anatomickém výzkumu. Na počátku kariéry se zabýval zjišťováním minimálního dotykového podnětu, potřebného k vyvolání dotykového počitku na různých částech těla. Poté postoupil k otázce citlivosti vnímání.

Nejmenší rozdíl mezi dvěma podněty, který můžeme vnímat, není objektivní, pevně stanovený, ale subjektivní, mění se s váhou předmětů.

Neboli:

Čím byla počáteční hmotnost větší, tím více se musel zvětšit rozdíl mezi jednotlivými hmotnostmi, aby jej subjekt vnímal.

 

Herman Helmholtz (1821 – 1894)

Dokázal, že nervové procesy, které jsou základem duševních funkcí, jsou fyzické povahy a lze je experimentálně zkoumat.

Jako historicky první změřil rychlost, kterou se nervový vzruch přenáší nervovými vlákny. Helmholtzův přítel zároveň poukázal na to, že nervové vzruchy nemusí být výhradně elektrické povahy, ale elektrochemické.

Po měření rychlosti vzruchů se sám zaměřil na fyziologii vidění a stanovil tři základní barvy. Anglický vědec Thomase Young dospěl k podobnému závěru o něco dříve (1802), proto se tato teorie jmenuje Youngova – Helmholtzova (nebo trichromatická) teorie vidění.

Dále upozornil na rozdíl mezi počitkem a vjemem.

Holandský oftalmolog F. C. Donders byl Helmholtzovými studiemi tak nadšen, že provedl vlastní experiment na zjištění rychlosti myšlenkových reakcí. (Hunt str. 118)

 

Gustav Fechner (1801 – 1887)

Vyvinul výzkumné metody (Hunt str. 124), jež od té doby používají experimentální psychologové ve prospěch materialistické psychologie, kterou hodlal těmito experimenty vyvrátit.

Vystudoval medicínu na Lipské univerzitě, ale později se zaměřil na matematiku a fyziku. Ve třiceti letech se jeho zdravotní stav začal zhoršovat. „Nemohl jsem spát a trpěl jsem záchvaty naprostého vyčerpání, které mě připravovaly o schopnost myslet a způsobovaly, že jsem úplně ztrácel chuť do života.“ Takřka slepý se uzavřel do zatemněného pokoje, kde ho trápily velké bolesti, citové strádání, nesnesitelná prázdnota a těžké zažívací potíže. Svůj boj nevzdal a jednoho dne se samovolně jeho stav začal zlepšovat.

Ve své práci si položil základní otázky: Čím je světlo jasnější, tím jasněji ho vidíme. Ale když zdvojnásobíme světlo, zdvojnásobí se také intenzita počitku? Nebo se objeví nějaký jiný, méně pravděpodobný vztah?

Poroste li síla podnětu geometricky, pak síla počitku bude vzrůstat aritmeticky!

V roce 1860, po 9 letech náročných experimentů, shromáždil Fechner své poznatky do dvousvazkové publikace Základy psychofyziky a položil tak základy experimentální psychologii, která je založená na náročných, ale přesných měřeních.

 

Wundt Wilhelm Wundt (1832 – 1920)

Roku 1879 v Lipsku se díky němu a jeho „psychologické“ laboratoři zrodila psychologie jako věda. Obnovil studium zaměřené na vědomé duševní procesy.

Nenapravitelný snílek, který se narodil do rodiny vzdělanců. Od dětství neprojevoval o studium zájem, byl průměrný student, a spíše se oddával vlastním fantaziím. Teprve po otcově smrti, když zjistil, že peníze na studium dochází, získal dostatečnou motivaci a roku 1855 dokončil po třech letech lékařské studium na Tubingenské  univerzitě.

Roku 1855 strávil semestr na Berlínské univerzitě u Johanese Mullera a Emila Du Boise-Reymonda a roku 1857 začal přednášet fyziologii v Heidelbergu. V následujícím roce sem přichází H. Helmholtz, aby založil fyziologický institut. Wundt se u něho ucházel o práci a dostává místo laboranta. Své práci je plně oddán a roku 1862 vydává knihu Příspěvek k teorii smyslového vnímání, kde tvrdí, že psychologie může být vědou pouze tehdy, je-li založena na experimentálním výzkumu, a že mysl je opravdu možné experimentálně studovat.

Jeho přednášky se stále vzdalovaly experimentální fyziologii a obsahovaly stále více psychologie.

Roku 1873 a 1874 vydává ve dvou dílech knihu Principy fyziologické psychologie. Rok po vydání své knihy se stává vedoucím katedry na Lipské univerzitě, získává místnost v Konviktu, v níž mohl skladovat a provozovat experimentální přístroje.

Zapojuje do psychologických experimentů introspekci, která je ovšem (snaží se být) přesná, vymezená a kontrolovaná, omezuje se na jevy, které Wundt nazývá „elementy“ psychického života – bezprostřední, jednoduché vjemy a pocity vyvolané zvuky, světlem, barvami a dalšími podněty. Experimentátor tyto stimuly obstarává a zároveň pozoruje reakci subjektu, zatímco subjekt se soustředí na vjemy a pocity těmito stimuly v něm vyvolané.

Po letech praxe Wundt prohlašuje, že experimenty mohou zkoumat pouze počitky či vjemy a pocity – základní materiál vědomí – a souvislosti mezi nimi. Říká, že vyšší duševní procesy včetně komplexního myšlení jsou „příliš proměnlivé povahy, než aby mohly být předmětem objektivního pozorování.“

Vypočítal „asociační dobu,“ čas, který je potřeba ke spojení vědcem zadaného slova a vaší odpovědí asociací na toto slovo.

K čemu to bylo: Wundt byl v oboru encyklopedistou a systematikem, duševně zmapoval území psychologie. Odborně vyškolil mnoho lidí. Sestavil zvláštní metodologii experimentální psychologie. Svými učebnicemi ovlivnil mnoho žáků. Odmítal aplikovanou psychologii àdětskou a pedagogickou psychologii.

Na Wundtových základech pokračovali:

  • Hermann Ebbinghaus (1850 – 1909) – zkoumal paměť a své výzkumy pečlivě zaznamenával. Časem vymyslel 2 300 jednoslabičných slov, která využíval při svých experimentech. Zjišťoval, kolikrát si je musí zopakovat, aby je po nějaké době správně zapamatoval atd.
  • Georgie Elias Muller (1850 – 1934) doplnil Ebbinghausovy experimenty o tvrzení, že významnou roly hrály i různé triky, které se subjekty osvojovali pro lepší zapamatování.
  • Wurzburská škola, v čele s Oswaldem Kulpe (1862 – 1915), využívala při experimentech „systematickou experimentální introspekci“ – subjekt při plnění úkolu nevypovídal jen o svých počitcích a pocitech, ale o všech myšlenkách.

 

 

William James (1842 – 1910)

Zavedl pojem psychologizování a naturalistická introspekce (přesněji retrospekce). „Mozek je nástrojem možností, ale ne jistot.“

Nejslavnější osobnost psychologie, která se ovšem za psychologa nepovažoval. Člověk neuznávající díla Wilhelma Wundt a o psychologii tvrdící, že je to „malý nechutný obor“, v němž se nikdo nic pořádně nedozví. Jak se ale na první pohled nemusí zdát, psychologií neopovrhoval. Naopak od ní očekával velké věci. Její cíl viděl v nalezení spojitosti mezi každým fyziologickým „stavem mozku“ a odpovídajícím stavem mysli.

Pocházel z bohaté rodiny, a díky tomu získal nadstandardní vzdělání (cestoval po světě, ovládl pět jazyků, měl přehled v oblasti filosofie).

Na přání otce se přihlásil na univerzitu, nejdříve studoval chemii, ta ho nezaujala. Začal studovat medicínu, aby si v průběhu studia odskočil k Amazonce sbírat brouky s vynikajícím přírodovědcem Louisem Agassizem a zjistil, že ho víc než přírodověda zajímá opravdu medicína, vrátil se ke studiím, které dokončil (ovšem v průběhu trpěl zdravotními indispozicemi – bolesti v zádech, slabozrakost, zažívací potíže a sebevražedné myšlenky).

Roku 1870, když mu bylo osmadvacet let, zažil náhlou duševní krizi (hodně podobnou té, co prožil jeho otec). Od deprese ho osvobodila četba a postupem času se jeho stav začal zlepšovat. V roce 1872 dostal nabídku přednášet na Harvardu fyziologii, nabídku přijal – jeho kariéra vyučujícího fyziologie měla ale krátkého trvání, za tři roky začal vyučovat fyziologickou psychologii. Roku 1878 začal psát učebnici nové vědecké psychologie, která předčila všechna očekávání a stala se základním kamenem oboru psychologie (Principy psychologie).

Experimenty začal James provádět ve stejnou dobu jako Wundt v Německu.

Snažil se v experimentech zavést naturalistickou introspekci – snaha pozorovat naše myšlenky a pocity, jak se nám skutečně jeví. Je ale možné, aby vědomá mysl pozorovala sama sebe? James znal odpověď: tvrdil, že introspekce je vlastně retrospekcí, vědomá mysl se ohlíží zpět a sděluje, co právě prožila.

Do psychologie zavedl pojem „psychologizování“ – znamená přemýšlet o běžném pozorování a potom nabídnout možnou interpretaci příslušné zkušenosti a chování.

Proud vědomí – James považoval vědomí duševní život za funkci mozku. „Nervový systém je příliš složitě vyvinutý, než aby se sám mohl regulovat. Vědomí umožňuje organismu přemýšlet o minulém, současném a budoucím stavu věcí a s takto dosaženou předvídavostí plánovat dopředu a přizpůsobovat chování okolnostem.“

Myšlení nelze nazvat „řetězem“ zážitků a myšlenek, daleko více ho vystihuje pojem „tok“ nebo „proud“ – myšlení prostě plyne.

– úzce souvisí s vědomím, jelikož zosobňuje (přivlastňuje) proud myšlenek naší osobě. Nejsou to jejich představy a myšlenkové pochody, ale jsou moje, mají nějaký můj „osobní podpis.“ Empirické Já má tři složky: materiální JÁ (tělo, oblečení, statky které vlastníme), společenské JÁ (kdo jsme a jak se v životě chováme k různým lidem) a duchovní JÁ (celý jeho souhrn psychických schopností či sklonů).

Vůle – spíše než samotná vůle, zajímala James počáteční síla, která nás „dotlačí“ k záměru něco vykonat. (Dítě snažící se uchopit hračku dělá četné náhodné pohyby rukama a pažemi a dříve nebo později na hračku dosáhne, nakonec se naučí vykonávat vůlí potřebný pohyb).

Nevědomí – otázku nevědomí nezodpověděl stejně jako Freud, měl na ní svůj názor (Freud začal přednášet rok před Jamesovou smrtí). Podle Jamese: „ v psychologii vládne obecný princip, že vědomí opouští všechny procesy, které už nemají velký význam.“

Emoce – nejsou tím, co způsobuje tělesné příznaky jako bušení srdce, přesněji řečeno je to nervový systém, který reaguje na vnější podněty a vyvolává tyto symptomy = Jamesova – Langova teorie. Později byla tato teorie vyvrácena.

 

Doporučená literatura:

HUNT, M.: Dějiny psychologie, Portál, Praha 2000

PLHÁKOVÁ, A.: Dějiny psychologie, Grada, Praha

Štítky: dějiny, články
Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a deset